A jsme zase zpět, nenechte se ničím, ani nikým rušit a užijte si příjemné počteníčko.
(konec první části)...Pilotovi spadla v tu ránu čelist, rychle se však zmátořil, nikdo nic nepoznal a vžil se zpět do role zdatného obchodníka.
Přes svůj věk i trápení, kterými si Julie prošla, byla stále krásná. Kypící zdravými a plnými tvary, ah ano, sympatická Julie, okouzlující přírodní kráska s vlídným úsměvem na rtech. Když pokládala tác na stůl spustila: “Vy jste nás ale vyděsil pane, co se vám to přihodilo, že jste nám musel rozrýt louku a poplašit kozy? Ještě, že jste nám je nerozmixoval. Ále jen si z vás utahuji. Hlavní je, jste v pořádku.” Monteg odpověděl “Snad jsem vám nezpůsobil příliš veliké škody. Velmi se omlouvám, neměl jsem to v plánu, raději bych taky přistával na letišti. Nedalo se však nic dělat, myslím, že tomu vraku trochu blbne motor, musím ho ještě krapítko vyladit.” a ještě rychle dodal “A mockrát děkuji, že mi takhle pomáháte.”
Monteg byl velmi milý a všichni si ho oblíbili. Nabídli mu, že u nich může zůstat dokud se mu nezahojí noha a Uver se sousedy nespraví letadlo, neboť se jim to zdálo jako skvělá výzva, namísto od klasických oprav traktorů a orných strojů. Dokonce i maminka si s Montegem velmi rozuměla, často se spolu smáli, stejně jako s dětmi. Uver se navíc velmi začal zajímat o létání jako takové a chtěl se to také naučit, tak mu všechno nový známý vysvětlovat a popisoval. Hlavně při společných opravách, kdy Uver dělal, co mu letec, von Olmor, radil ze židle, protože ještě nemohl pořádně stát. Už se však pomalu zlepšoval, on i letadlo. Všichni trávili krásné časy s novým rodinným přítelem, matka Julie se zdála býti zase o něco veselejší, stejně jako tomu bývalo za dob, kdy byl její manžel ještě živ. Jenom to horko neustupovalo a neustupovalo, nadále zužovalo krajinu, vysoušelo půdu a přivádělo lidi k šílenství.
To letní horko bylo tak neúprosné a žhnoucí, že by se člověk snad i zločinu dopustil, a taky dopustil. Strýc Jensen přišel téměř o veškerý dobytek a zákazníky, kteří přešli právě k rodině jeho bratra. “Nemám je já, nebudou je mít ani oni!” řekl si jedné horké noci. Vzal sirky a láhev domácí pálenky, kde byla už jenom jedna polovina, protože druhou už měl v sobě a vydal se směrem ke starému rodinnému statku. Znal tam každičký ar půdy, tudíž věděl přesně kudy jít, aby si ho nikdo nevšiml i přes jeho klopýtavý způsob chůze. Když přišel k poli nejdál od Uverova domu. Vytáhnul láhev slivovice, dal si posledního panáka na posilněnou. Z kapsy vyštrachal sirky a založil oheň přímo uprostřed pole. Jak se sláma hořela víc a víc, tak ještě příléval zbytky pálenky aby plamen podpořil. Ten se v suchém obilý začal rychle rozšiřovat, načež Jensen zmizel pod roušku černé noci. Ohně si všimla naštěstí jedna z holčiček, Jane, když šla v noci ven na latrínu, všechny rychle vzbudila a začali nosit vědra s vodou k poli s ohněm. Uver šel zazvonit na poplach aby přivolal sousedy na pomoc. I Monteg se snažil připojit, ale pořád nemohl pořádně došlápnout na zlomenou nohu.
Připojili se i sousedi, ale pořád to nestačilo, navíc už skoro nebylo, kde brát vodu. “Uvere, pojď sem, rychle!” volal přes všechen zmatek Monteg na mladíka. “Pamatuješ si, jak jsme se bavili o létání a že prodávám práškovací letadla? Tohle je taky jedno z nich, už je na tom dobře a může létat, viď?” začal se vyptávat pilot. Uver odpovídal nejistě “Nejsem si úplně jistý, ještě bych ho musel zkontr…”, “Na to není čas. Pojď se mnou a vem hadici!” přerušil Uvera letec a skákal po jedný noze k letadlu, zatímco se ostatní snažili zabránit dalšímu rozšíření ohně. Uver hodil hadici do studny a doufal, že ještě něco vysaje ze dna. Připojil hadici k letadlu a zapnul nasávání. Podařilo se mu napustit téměř polovinu nádrže, tam se voda smíchala se speciální směsí, která zvětší hustotu vody při vypuštění a ta se ve vzduchu začne měnit v pěnu. “Pojď, vždyť ty už skoro všechno znáš, ukazovali jsme si to. Je to brnkačka. Rozjedeš se, co nejrychlejí, netrefuj díry. Až to ucítíš, zvedneš se, otočíš se a poletíš přímo nad oheň. Jakmile se budeš blížit, tak pár metrů před první hranicí ohně, zatáhni tuhle páku a vypustíš nádrž!” vysvětlovat Monteg. “Nevím, jestli to zvládnu, nikdy jsem neletěl!” pochyboval o sobě Uver. Letec mladíka chytil za košili, stáhl k sobě dolu, jak stál na schůdkách do letadla, tak málem přepadl, a povídá “Tak hele podívej, jsi tady jedinej, kdo teď může letět. Máš v rukou celej váš majetek a není tady dost vody ani dost lidí na to, abychom to nosili ve vědrech. Prodejchej to, soustřeď se a jdi na to, zvládneš to. Stačí jet rovně, zvednout to, otočit se a vypustit nádrž. Pak přistaneš třeba jako já posledně. Letadlo dáme zase do kupy, teď to musíš hlavně uhasit. Tak leť!”
Uver si otřel slzy a pot s kouřem z tváře, vyskočil do kokpitu, zapnul se do sedačky, chytil se pevně kniplu a rozjel letadlo na jeho maximální rychlost. Začal se pomalinku zvedat, letadlo se naklánělo k jedné straně, ale pak se zase srovnalo, dvakrát si poskočilo a už bylo ve vzduchu a stoupalo, a stoupalo. V dostatečné výšce začal pilot nováček tlačit knipl k levé straně aby naklonil letadlo. Povedlo se mu a otočil to, teď letěl přímo nad oheň. Vyhlížel, kde začíná první hranice plamene, jakmile byla v dohledu zbystřil. Teď protínal pomyslnou hranici a praštil do vypouštěcího tlačítka. Z práškovací nádrže se začala hrnout vodní směs smíchaná s práškem, která se v prvních metrech, kdy směs byla ve vzduchu, začala nafukovat a stávala se z ní měkoučká jemně nažloutlá pěna. Vše se sneslo krásně přímo na oheň. “Dobrá trefa mladej!” říkal si pro sebe Monteg a cítil se pyšně, jak to Uvera dobře naučil.
Celý oheň pod pěnou s vodou jen úzkostně zasyčel, vypustil kouř a bylo téměř po všem. Po úspěšném náletu skoro žádný oheň nezbyl, jenom hořlavé ostrůvky po stranách a velký temný dým všude okolo. Všichni lidi, kteří přišli na pomoc, a hlavně celá rodina jásali. Monteg se zatím neradoval, bedlivě pozoroval Uvera, který se snažil přistát. Za ohněm se s letadlem otočil a namířil si to přesně na stejnou přistávací plochu, kde prvně přistával jeho učitel, jenom ji neviděl příliš jasně. To si naštěstí uvědomil pan von Olmor. Začal, za pomoci ostatních a žhavých klásků z hořlavého pole, vyznačovat přistávací plochu. “Notak lidi, tam z vrchu není skoro nic vidět, navíc s tím kouřem okolo. Pojďme mu to ulehčit.” korigoval letec lidi aby po stranách louky stáli se žhavými stébly obilí a dělali mu krajní vyznačení přistávací plochy.
Mezitím letadlo s mladíkem za kniplem letělo velmi rychle, kinklalo se ze strany na stranu, jako když provazochodec s kladinou ztrácí rovnováhu a snaží se pomocí tyče vyrovnat, nakonec to však také dokázal. Létal nad polem, aby si našel ideální pozici, jenže po pobíhalo spousta malinkatých světýlek. Nebylo mu jasné co se děje do té doby, než se světýlka konečně seřadila do dvou dlouhých linií značících přistávací plochu. Uverovi se trochu ulevilo, když viděl, že v tom není sám a ostatní mu chtějí pomoci, jen si úplně nebyl jistý, jak letadlo zpomalit na ideální rychlost pro přistávání.
Pot se mu řinul z čela, až ho štípal v očích, stejně jako kouř, který byl skoro všude okolo. Nevzdával to však, snažil si vzpomenout, čím se letadlo brzdí. Najednou si vzpomněl na páku s červeným kloboučkem “Snad je to ono, uvidíme.” řekl si mladý pilot pro sebe a začal páku pomalu přitahovat směrem k sobě. Čumák letadla se začal zvedat, motor byl na volnoběh. Letadlo se opět rozvrklalo, ubralo rychlost a mířilo přímo k zemi. Jakmile se kola dotkla země, tak se zase odrazila, protože rychlost byla příliš veliká. Při dalším pokusu už to kola nepřežila a jejich rámy se začaly bořit do země, až se letadlo klouzalo po trupu. Uver celou svou silou svíral bezpečnostní popruhy na sedačce, zatínal zuby a nohy tlačil do pedálů. Letadlo konečně zastavilo.
“Uvere, Uvere!” znělo jako z dálky mladíkovi v hlavě, když přicházel po dopadu k sobě, “Uvere, jsi v pořádku? Miláčku, není ti nic?” slyšel v uších, ještě než otevřel oči, tak na sobě cítil něčí ruce. Byla to jeho matka, když přiběhla k letadlu a zjišťovala, jak její syn vypadá. Uver jenom cosi mumlal, ale bylo z toho rozumět, že je v pořádku. Jakmile přiběhli chlapi z vesnice, tak mladíka vytáhli z letadla a opatrně položili na zem. Místní zvěrolékař, který zde prováděl i normální lékařskou praxi, mu zkontroloval životní funkce a všechny končetiny a páteř “chlapec je v pořádku, jen ho nechte hezky odpočívat v posteli a občas na něj dohlédněte.” shrnul lékař a pustil k Uverovi matku s dětmi. Monteg von Olmar to vše pozoroval z dálky a byl rád, že to takhle hezky dopadlo. Mladému nic nestalo a jeho letadlo ztratilo akorát kolečka, odřelo si břicho, ale jinak je v pořádku.
Druhého dne sousedi přivedli na mol opilého, ušpiněného a ubrečeného strýce Jensena s tím, že jim v hospodě vysypal všechno o tom, jak založil oheň na poli rodiny svého mrtvého bratra. Lidi bučeli a plivali, chtěli ho dát na pranýř, ale Julie řekla ať zadrží: “Počkejte, nechme ho být. Pamatuji si ho jaký býval dřív, dřív když byly dobré časy. Byl to milý a starostlivý otec své rodině a dobrý přítel té naší. Nechte ho jít. Neberte otce další rodině, tak jako se to stalo nám. Sám se potrestal a ještě potrestá, ale musí nakrmit a ošatit své děti a ženu. Už takhle je to téměř nemožné, v těchto nepříznivých časech sucha a zmaru. Nechte ho jít, odpouštím ti, Jensene.”
Jen to dořekla, lidi si začali šuškat, že by ho prý raději vyhnali a na pranýř dali, v tom však na Jensenovo umouněné špinavé čelo spadla kapka vody. Za chvilku další a další, potom spadla kapka i na Julii, na všechny děti a na Uvera s Montegem. Za pár okamžiků se z nebe začaly linout táhlé proudy deště přímo k zemi. K té skrz na skrz proschlé zemi.
“Haleluja, haleluja, bůh ti žehnej, tobě i tvé rodině. Odpusť mi, prosím odpusť!” vykřikl s lítostí a slzami v očích strýc klečící v dešti na kolenou před Julií a její rodinou. Ostatní ho následovali a volali “Haleluja!” tančejíce v kalužích bahna. Jiní zase zbožně vzhlíželi a promlouvali své díky k nebi odkud se táhly nepřetržité pásy vody na zem, jako živá voda z hůry. Byl to zázrak. Zázrak zrozený ze šlechetnosti, lásky a pochopení jedné laskavé ženy, která prožila mnoho a nepřála to zlé ostatním. Jen tak se rodí pravé zázraky.
Comments