Felix, Martin, Jolga, Lazar. Seznamte se. Toto jsou naši hlavní hrdinové. Je jim okolo 13, 14 let. Žili na Německém ostrově Helgoland. Že jste o něm neslyšeli? Já do nedávna taky ne. Tenhle ostrov je okolo 3 kilometrů dlouhý a skoro kilometr široký, a téměř všude jsou útesy. Rudý nekonečně vysoký, slaný a věčně od slunce rozpálený útesy. Boží místo pro život. Je tam i maják a spousta hotelů. Ostrov je prý mořskou lázní holandských a německých turistů, především důchodců. Takovejm co se odlupuje kůže. Nicméně, na ostrově toho není moc co dělat, takže se tyhle 4 děcka nudí. Takže začínaj vymýšlet lumpárny.
Jednou, když takhle šly trhat Vlčí mák nad útesy, tak se tam při tom trhání zastavili. Zastavený koukali a v dáli něco viděli. Byl to útes v moři, nebyl to však útes ledajaký. Byl to útes s majákem. Takový ten zeleno fialový, jaký bývají na útesech. Hlavně teda u moře. Děti ho už znaly, dnes jim však mimořádně imponoval.
“Kdo se vůbec vo takovejhle maják stará hele?” optal se Felix Lazara a dal mu pořádnou herdu do zad. Možná mu dal první herdu a až pak se ho zeptal. To už se nepamatuju, vyprávím dál. Lazar, jak dostal tu perdu, tak spustil svým vysokým hláskem, ještě moc nemutoval, věk už na to měl, to jo - “Já bych si vyprošoval, abys do mě pořád takhle bušil a mlátil. Nauč se raději mluvit správně. Kedlube.” Jolga, Lazarovo dvojče, se jim nemohla přestat smát, až se za břicho popadala. Měla snad hlubší smích než její bratr, možná i chlupatější ruce. Fortelnější rozhodně, trávila s tatínkem hodně času v dílně, když vyráběli řezané suvenýry pro německo holandský tůristi. Martin, ten se zase zamýšlel nad Felixovou otázkou a běželo mu hlavou “Kdo se o ten maják asi stará?” Martin nebyl ničí dvojče. Měl sestru, z jednoho vajíčka ale nebyli, bylo jí teprve 5. A půl. Měl vždycky nejchytřejší nápady a řešení. Byl to takovej mozek, mozeček. “Tak se tam půjdeme podívat, ten Vlčí mák si tu schováme a vezmeme ho cestou domů.” navrhl ostatním. Ti s tím souhlasili, schovali si natrhaný mák a běželi za ním.
Z útesu vedlo jen pár cestiček, člověk musel většinou oklikou. Doběhli pod skalnatou mnoha metrovou zeď. Byla tam pláž. Moře krásně hrálo svou známou melodií a nohy se bořily do tmavého, vlhkého písku. Děcka běhaly po ostrově bosý, je to zdravější. Měly za ušima. Jak jsem říkal, šly oklikou, takže to měly ještě pěknou dálku. Cestou v písku si hrály s kamením a dřevem, které vyplavilo moře. Házely je po sobě, občas se majzly větví. Hlavně Felix teda, to byl číslo. Maják už byl v dohledu. Zvedající se moře však značilo, že přichází příliv. ¨Pláž je vidět jen při odlivu. Jak se dostaneme zpátky?” řekl Lazar, když se zastavil a podíval se směrem k modré hladině oceánu. Vlny byly ten den relativně mírné. Jolga ho vzala za ruku a řekla “Pojď, to stihneme. Už jsme skoro tam.”
A bum, Maják. A byli tam. Stály před tou vysokou zeleno fialovou stavbou, vábničkou pro zbloudilé mořské vlky. Okolo byl plot. To asi aby tam nikdo nelezl. Jenže jim to nedalo, byly zvědavý. To jim nelze zazlívat. Obcházely plot tak dlouho, až našly skulinku. Byly maličcí, jako hobitci, tak se hezky vešly. Maják se zdál při bližším zkoumání opuštěný, ale ne příliš dlouhou dobu. Děti nahlížely oknem, ale bylo tam šero. Nic nebylo vidět. Felix potom zkusil dveře, pohly se. Zatlačil do nich víc a těžké masivní dubové dveře se s učitrhajícím skřípáním otevřely. Rozvířily usazený prach uvnitř a rozhoupaly pavučiny. “Hele koukejte je votevřeno.” říkal Felix, ale ten pohled ho vyděsil. Zůstal raději stát na místě a zavolal zbytek. Jak ostatní přiběhli, tak zůstali stát jako opaření, před otevřenými dveřmi.
První se oklepal Martin a vkročil dovnitř. Stál uprostřed. Ostatní děti byly furt venku a pozorovaly svého kamaráda, jistily ho z dálky. Kámoši. Uvnitř to bylo cítit nějakou zatuchlinou, zdálo se tam všechno hrozně vlhké. “Je to snad mrtvá myš nebo kočka?” pomyslel si Martin, ale nic neviděl. Necítil se tam vůbec dobře. Raději se otočil a šel za kamarádama ven. V tom se otevřené dveře zabouchly a zámek zaklapl. Nešly otevřít. Martin zůstal uvnitř. Jolga, Felix a Lazar venku. Děti z obou stran lomcovaly dveřmi, ty se však nepohly ani o kousek. Martin křičel na své kamarády skrze dveře, ale venku nebylo slyšet nic. Ani křik dětí z venku nebyl slyšet uvnitř. Křičeli a rvali za dveře z obou stran, nic nefungovalo. Dostali strach. Co teď? běželo všem v hlavách.
“Okna!” vykřikl Lazar a běželi k nim. To samé napadlo v ten samý moment i kamaráda uvnitř. Plni očekávání doběhli na obou stranách k oknu téměř současně. Viděli skrz. Neviděli však jeden druhého, na druhé straně okna nebyl nikdo. Ani venku, ani uvnitř. Děti z venčí viděly zase jen tu prázdnou místnost a Martin venku neviděl živáčka. Byla tam skála, na ní plot a na něm oko kterým prolezly. Za ním byl už jenom tmavomodrý oceán. Jinak nic. Děti do okna bušily, hlasitě křičely, snažily se dostat jeden k druhému. Slyšet však nebylo nic, pouze zesilující se narážení vln na skálu pod majákem. Přicházeli příliv, zvedal se vítr a hladina oceánu začínala být neklidná.
Mladík uvězněný uvnitř, stál proti sklu a stále nevěřícně koukal ven, do prázdna. Zhluboka se nadechl, takhle to zopakoval ještě asi čtyřikrát, a otočil se směrem do místnosti. Bylo tam šero, chlad a divný zápach. Dostal ještě větší strach, ale neměl na vybranou. Snažil se najít něco čím by si posvítil nebo zapálil oheň a ohřál se.
Děti venku mezitím vymýšlely, jak se dostat dovnitř, nebo jestli doběhnout rovnou pro pomoc. Rozhlížely se kolem a snažily se vymyslet jak otevřít dveře. “Nic tady není, nemáme jak otevřít ty zatracený dveře!” zaburácel Felix a Jolga se přidala “Zatraceně, proč jsme sem lezli! Musíme dostat Martina ven, Lazare kolik je hodin?” Lazar měl jediný náramkové hodinky, telefony s sebou děti vůbec neměly, “Je skoro půl sedmý” odpověděl.
“Ale ne, to už bude příliv a my se nedostaneme zpátky. Co teď, když nikdo nemáme ani telefon?” vyhrknul Felix a všichni rázem ztichli. Dumali co teď, už to bylo vážné. Neměli se jak dostat nahoru nad útesy. Neměli, jak otevřít dveře od majáku. Neměli ani nápad, co dělat. Neměli nic.
Vítr se zvedal a moře začínalo být čím dál divočejší. Vlny, které se rozbíjely o skály za majákem cákaly všude okolo dětí. Byly pořád větší a větší. Až se dostaly svým dosahem po celém povrchu ostrůvku s majákem. Děti byly taky v dosahu. V tom Lazar viděl kus nějaké plachty. Byla větrem přilepená na plotu. Děti se do ní zabalily a usedly do kouta, ke vchodu majáku a tisky se jeden k druhému.
Martin uvnitř nenašel nic. Nic na oheň. Nic na zahřátí. Jen mokrý noviny, starej nábytek a pach zdechliny. Najednou zaslechl šplouchání, stejné jako když se koupal. Ve vaně. Bylo mu to příjemné. Vzpomněl si na to, když mu bylo asi 7 let a hrál si ve vaně se šampónovou pěnou. Najednou cítil, že má mokrá chodidla a že je na podlaze hladina vody. Nebylo mu to divné. Přišlo mu to příjemné. Byl stále ve své vzpomínce na koupel.
Když mu hladina začala stoupat nad kolena, měl úsměv na rtech. Koukal do dáli. Poslepu nahmatal postel. Stál hned vedle a pomalu se posadil. Sednul si do vody. Pořád se usmíval. I když mu byla voda těsně pod prsa, měl stále svůj blažený výraz. Nenechal se ničím rušit, z putování minulostí. Když se mu hladina dotkla brady, na chvilku se zmátořil a vytřeštil oči! Hned se však zase vrátil zpátky do vzpomínky a měl zpátky svůj blažený výraz. Voda mu už už tekla do nosu. Byla tam. Martin nebyl schopný dýchat. Začal se topit.
V tom vytřeštil oči, přišel k sobě. Snažil se vynořit nad hladinu. Nešlo to! Jako by ho něco drželo. Nebo někdo. Nebyl si jistý, ale nemohl vstát, nemohl se skoro hnout. Mohl sotva pohnout hlavou. Škubal s sebou a koukal k vodní hladině nad ním. Vytřeštěné oči se mu pomalinku zavíraly a přestával s sebou házet. Avšak zbystřil ještě na poslední chvilku. Něco ho vyrušilo, něco se před ním ve vodě mihlo.
Najednou Martin slyšel líbezný hlas. Taková hlas, který v člověku něčím pohne. Byl to snad hlas andělů?
Děti venku přečkaly noc. Přežily to schoulené pod plachtou ve vchodu do majáku. Celé promoklé a prochladlé se vzbudily s vycházejícím sluncem. Zkusily dveře. Šly otevřít. Jen co se dveře otevřely děti zůstaly stát a nevěřícně koukat. Jolga ne, omdlela. Maják byl stejně prázdný, jako předešlého dne. Bylo tam šero, vlhko a smrad. Martin však nebyl nikde. Jediná živá věc uvnitř byla malá včela. Vletěla tam hned, jak děti otevřely. Byla zvláštní, zvláštně létala. Sem a tam. Létala furt okolo, děti jí však nevěnovaly pozornost. Měly myšlenky někde úplně jinde.
Chtěla jim ta včela snad něco říct? Věděla co se stalo s jejich kamarádem? Nebo to byl Martin sám?
Commentaires